Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie

 

Motta

,,Uchovat všechno krásné, čím naše myslivost žila, žije a bude žít.“

Prof. Ing. Josef Hromas, CSc., 1993

 

,,Plus invenies in silvis quam in libris.“ (Hledej více v lesích než v knihách.)

                                                                                  latinské přísloví

 

Dějiny myslivosti

 

Myslivost

Na úvod se krátce zmíníme, co to je vůbec myslivost, protože v dnešní době se její podstata pomalu vytrácí a u některých lidí převažuje názor, že myslivost je pouze jakýsi druh zábavy a většinou si ji spojují jen s lovem zvěře. Samozřejmě, lov k myslivosti patří, nicméně není její hlavní náplní.

Jako myslivost se tedy označuje lov zvěře, který byl v průběhu doby povýšen na cílevědomou zájmovou činnost. Vyvíjela se od klasického lovu pro obživu přes kratochvíli mocných až po činnost zaměřenou na chov a ochranu zvěře, spojenou s ochranou životního prostředí. Hlavním motivem, který vede zájemce do řad myslivců je především láska k přírodě (společně s vědomím a odhodláním péči o přírodu a zvěř věnovat svůj čas).

 

 

Pravěk

V pravěku žili lidé na principech prvobytně pospolné společnosti, tzn. v tlupách. Zpočátku se pravěký člověk živil pouze sběrem potravy, později, po objevení jednoduchých zbraní (lovecký oštěp, luk, šíp, sekera a nůž), i lovem. Důležité pro něj bylo ovládnutí ohně, který mu umožnil lepší přípravu potravy, ochranu před zimou a dravou zvěří.

Ale samotné jednoduché zbraně tehdejšímu člověku pro lov nestačily, musel také využívat lsti (např. se snažil nahnat velké zvíře do předem vykopané a zamaskované jámy). Obrat ve způsobu lovu nastal až po vynalezení luku a šípu (první luky se objevily v mladším paleolitu, byly tedy dílem člověka moudrého, Homo sapiens). Na rozdíl od do té doby používaného oštěpu a praku, které při vrhání vyžadovaly značné úsilí a pohyb, luk umožnil lovci vyslat smrtící šíp z úkrytu, aniž by vzbudil pozornost kořisti. Člověk moudrý jej používal k lovu ptáků a sobů na sklonku doby ledové.

V pravěku byl tedy lov zdrojem potravy člověka, nikoli výsadou, jak tomu bude v pozdějším období. Zvěř nepatřila nikomu a lovit ji mohl každý.

Převratnou událostí v dějinách lidstva byla neolitické revoluce. Jejími příčinami bylo, že v určitých částech světa se vyskytovaly rostliny s výživnými semeny. Tyto rostliny se daly pěstovat na úrodných náplavech a přinášely lidem úrodu. Ti později pochopili výhodu takovéhoto pěstování rostlin a stali se zemědělci. O něco dříve lidé také objevili základy chovu zvířat a stali se pastevci. Tímto přechodem od lovu a sběru k chovu a pěstování získali dostatek potravy a mohli uživit větší populaci. Následně také zahájili kolonizaci a začali se usazovat v trvalých osadách.

 

 

Starověk

            Tuto etapu dějin naše území nepoznalo (stejně jako celá střední a severní Evropa). Pokračoval zde pravěk bez znalosti písma. Starověké státy vznikly především tam, kde bylo možné ve velkém pěstovat obilí.

Po rozpadu prvobytně pospolné společnosti (tedy právě ve starověku) už lov nebyl pouhým obstaráváním potravy nebo ochranou proti škodlivým druhům. Stala se z něj zábava, sport a často také slavnostní událost. Např. Římané zaměřili lov nikoli na zabíjení zvířat, ale na chytání živých exemplářů, především slonů a šelem. Slony poté cvičili k válečným účelům, šelmy sloužily k surovým zábavám v amfiteátrech – štvaly se nebo lovily do sítí apod.

Starověk ještě neznal pojem ochrana zvěře. Podle zvykového práva se všechna divoká zvířata stávala majetkem toho, kdo je ulovil, za předpokladu, že dříve někomu nepatřila. Toto pravidla je uvedeno např. v Iustiánově Codexu: ,,Všechna divoká zvířata, ptáci a ryby, tedy všichni živočichové, kteří se rodí na zemi, v moři či ve vzduchu, se stávají majetkem lovcovým, pokud před tím nikomu nepatřili. Přitom nezáleží na tom, zda takové zvíře lovec uloví na svém pozemku nebo na cizím.“

Po pádu římské říše lovecké metody poněkud upadly a Evropa se postupně vrátila ke starým způsobům lovu.

            Také lovecké zbraně ve starověku neprodělaly velké změny. Pouze nové materiály (především kovy) ovlivnily jejich vzhled. K lovu (stejně jako dříve) sloužily hlavně oštěpy, kopí a dýky. Jedinou skutečně novou zbraní starověku byl meč, který se ale při lovu téměř neuplatňoval (běžněji až ve středověku). Nejpoužívanějším loveckým nástrojem až do středověku byly stále luky.

 

 

Středověk

            Ve středověku vznikl pojem státu, ve kterém měl moc ve svých rukou panovník. Tím získal i četné výsady, které ostatní neměli – jednou z takovýchto výsad bylo právě právo lovu.

            Lovecké zákony se v tomto období velmi zpřísnily. První zákony týkající se myslivosti u nás byly vydány kolem roku 950 knížetem Boleslavem I. Do této doby spadá také jistá forma prvního sdružování myslivců, kteří podle vzoru ostatních řemesel byli usazováni do tzv. účelových obcí. O jejich existenci svědčí zachovalé názvy některých obcí, jako např. Sokolov, Jeleniště, Psáry, Loveč, …

Pro poddané prakticky neexistovala žádná možnost lovu, jedině čižba. Knížata a později králové rozhodovali o loveckých privilegiích a v rámci své domény vymezili lovecká území, která spravovali pověření lidé, většinou šlechtici. Ti si ustavovali své lovecké družiny, o jejichž zásobování na lovu se měli starat poddaní – tak vznikaly lovecké roboty. Sami poddaní ale lovit nesměli. Přestupky proti loveckému právu byly krutě trestány a na krajích lesů byly pro výstrahu umisťovány uťaté hlavy pytláků. Škody, které zvěř způsobila poddaným na jejich pozemcích, jim nebyly uhrazovány, navíc proti zvěři nemohli provést žádná opatření, jako např. pozemky ohradit.

Lov ve středověku přestal být zdrojem obživy, stal se zábavou, současně i pompézní záležitostí, o čemž svědčí např. skutečnost, že lovecké oblečení, postroje koní, výbava psů i zbraně byly z drahých materiálů a bohatě zdobené.

 

 

Novověk

Právo lovu bylo tedy důsledně střeženo a tresty za přestupky byly velmi přísné. Avšak přes veškerou regulaci lovu zvěř poměrně rychle ubývala, což nebylo způsobeno nadměrným lovem, ale zvyšující se rozlohou orné půdy, zmenšením a zhoršením kvality lesních porostů a obecným zhoršením podmínek pro život zvěře. Proto začala být na počátku novověku myslivosti věnována zvýšená pozornost.

V 16. století byly pro komorní statky vydány první lovecké instrukce. První z nich vydal císař Maxmilián nejvyššímu lovčímu v království českém Dětřichu Schwendimu dne 20. října 1568. Podle ní byla později (15. dubna 1599) vypracována další instrukce císařem Rudolfem II. nejvyššímu lovčímu Janu z Vřesovic. Tyto instrukce značně omezovaly lov na královských statcích.

Pro ukázku zde uvádíme část výše zmíněné instrukce Janovi z Vřesovic (celkem tato instrukce čítá 68 odstavců).:

,,Neprovozování žádných myslivostí po panstvích.

Tolikéž zprávce náš ouřadu našeho jegrmistrství s forštmistry, foršty a lovčími, toho s pilností šetřit má, aby žádný hejtman anebo purkrabě na panstvích našich, souc ted kdokoliv, honěním, štvaním též i s jestřábem, krahulcem ani jinak žádným způsobem myslivosti žádné neprovozoval aneb k těm podobných kratochvíli neužíval, aneb tomu povolovati moc jmíti, ani na panstvích aneb zámcích našich žádného psa více, než kteří by k zvolem a myslivostem našim náleželi, chovati dáti má.“

 

Po bělohorské porážce (1620) se navíc zhoršil stav poddaného lidu – jeho právní postavení a vzrostla jeho osobní nesvoboda. V mnoha vrchnostenských řádech pobělohorské doby, kde se mluví o poddaných, jsou proti nim stanoveny tvrdé postihy. Nicméně toto velké zhoršení poddanských poměrů bylo způsobeno nejen bělohorským převratem, ale mnohem více hospodářskými příčinami, které s tímto převratem přímo nesouvisely. Již před Bílou horou ke zhoršování poměrů poddaného lidu (hlavně k zvětšování jeho povinností k vrchnostem) přispívala snaha vrchností zvýšit výnos statků rozsáhlejším těžením z panské půdy (nepronajaté poddaným) vlastním hospodařením. Tímto vzrůstem vlastního panského hospodářství přibývalo také hospodářské práce, kterou vrchnosti nezajišťovaly najatými dělníky za plat, ale poddanými ve způsobu robot.

 

Z historického hlediska nelze jednotně sledovat vývoj myslivosti na území dnešní společné honitby celého sdružení DRUŽBA Vídeň, tedy obcí Dobrá Voda a Vídeň. Každá obec totiž v minulosti patřila jinému panství, Dobrá Voda křižanovskému a Vídeň velkomeziříčskému, pro každou proto platila odlišná nařízení. Jelikož pro panství Křižanov jsme zatím nenašli pramen týkající se výkonu práva myslivosti, doložíme její vývoj alespoň na Zřízení Meziříčském z roku 1630 (které tehdy bylo platné pro polovinu současného sdružení, Vídeň, ale lze předpokládat, že zákazy výkonu myslivosti a pytlačení poddaných byly na všech panstvích velmi podobné, ne-li stejné). Celé toto zřízení se skládá ze Zřízení města Velikého Meziříčí a z Artikulů k soudům vesnickým na panství Mezeříckým. Panství Velké Meziříčí bylo hospodářsko-správním obvodem patřící k držbě meziříčského zámku. Správně bylo rozděleno do čtyř venkovských soudů – radostínského, vídeňského, jabloňovského a oslavického. Kvůli poznání poddanských poměrů a vesnického zřízení na panství v první polovině 17. století bylo kolem roku 1630 (tedy někdy mezi lety 1624-1636) vydáno Zřízení Meziříčské. Toto Zřízení bylo vydáno Janem Jetřichem Berkou z Dubé a z Lipého.

Artikuly byly ,,vesnickým zákoníkem,“ podle kterého se měl řídit rychtář, konšelé a celá obec. V několika článcích zde byly shrnuty všechny důležité předpisy. Nazývaly se ,,zřízení vesnická“ neboli ,,artikuly soudní“. Vydávala je vrchnost všem obcím na svém panství a byly předčítány o výročních soudech. Navazovaly na články zemského zřízení, které se týkaly poddaných. Artikuly nařizovaly, jak se poddaní mají chovat ke své vrchnosti i k sobě navzájem, rychtářům a konšelům předepisovaly, jaká mají práva a povinnosti, ukazovaly hříchy, které musí být trestány. K jednotlivým artikulům byl často zároveň připojen i trest (peněžitý, vězení nebo trest na hrdle).

 

Právo myslivosti bylo od středověku součástí vlastnických práv majitele pozemku. V 16. století sněmovní usnesení zakazovala některé formy lovu, jako kladení tenat a lapání do jam, způsoby užívané poddanskými pytláky. Poddaným byl lov zakázán s výjimkou lapání ptáků do sítí, na lep nebo do sklopců, pokud to měli povoleno od vrchnosti. Z tohoto důvodu nesměli vlastnit lovecké zbraně a koncem 16. století se pytláctví považovalo za hrdelní zločin.

Obnoveným zřízením zemským (pro Moravu z roku 1628) byla myslivost poddaným zcela zakázána.

Také na Meziříčském panství vrchnost zakázala hony na zajíce , zvěř a pytláctví pod trestáním na hrdle. Hlídat, aby nikdo zvěř nelovil, měl za úkol hajný. Hajný byl strážcem lesa, který v něm znal každý kout. Na mnoha panstvích sloužil pouze za naturálie, za užívání panského lesa nebo louky, za příděl dřeva, obilí, sýra a také za to, že byl osvobozen od roboty. Tato ,,hodnost“ trvala od 11. do 20. století beze změny, byla zrušena až v druhé polovině 20. století.

Pakliže by hajný chytil nějakého pytláka, měl ho k potrestání přivést na zámek. Z výše uvedeného důvodu taktéž nikdo z poddaných nesměl vlastnit ani lovecké zbraně a z důvodu ochrany panských revírů bylo po nich zakázáno volné pobíhání psů. Další povinností hajného bylo kontrolovat, jestli lidé, kteří loví ptáky, mají nutná povolení ze zámku. Navíc kontroloval i činnosti, které přímo nesouvisely s myslivostí, ale s lesním hospodářstvím – aby nikdo bez povolení úředníka nesekal v panském lese dříví a nepásl zde dobytek.

Těmto zmíněným nařízením ohledně myslivosti se v Artikulech k soudům vesnickým na panství Mezeříckým věnovaly tyto články:

,,12. Co pak se všelijakých myslivostí dotejče, na zajíce a na jinou zvěř honění, toliktéž strunami a rozličnými jinými nástroji, jakž vyjmenovati se nemohou, a se někteří mezi vámi nacházejí, že takové věci strojí a s rozličnou myslivostí zacházejí a ji potajemně provozují: o tom vám všem sumou i jednomu každému obzvláště poroučím, přísně a pod nemilostí přikazuji a to míti chci, abyste všech takových myslivostí nechajíce, prázdni byli. Budeli kdo v tom postižen, jakž o některých již vědomost mám, takového každého na hrdle trestati dám.

13. A vy hajní na to zvláštní pozor dejte, aby se takových oukladných myslivostí nedilo. A kdybyste koho s ručnicí na gruntech mých spatřili, takového sem na zámek přede mně aneb před ouředníka mého dostavte. … I o tom vám také poroučím, jestližebyste koho na gruntech mých s tenaty na zajíce, anebo s rukávníkem na kurotvi líceti postihli, abyste šli a ohledali hned, kdo by byl. …

14. Hajní vy všichni, jakož ste o tom od předešlých vrchností i ode mě dostatečně poručeno měli, abyste žádnému nedali na čihadlech s síťkami, s lepem, neb jinak ptákův lapati, dokudž by vám ten, který by lapati chtěl, cedulky od ouředníka mého neukázal; ale jak vy se v tom i v jiném chováte, patrně vidím.

17. Co se provozování myslivosti všelijaké dotejče, těch aby jeden každej pod trestáním na hrdle i jinak prázen byl. …“

 

Další oblastí, kterou také Artikuly upravovaly, byla ochrana panského majetku – na polích, v lesích, rybnících a řekách. Nikdo neměl činit škody na panských rybnících pod trestem zabavení statku, v případě, že by jeho statek nestačil, přistoupila by vrchnost i k trestu hrdelnímu. Proto bylo nařízeno, aby nikdo ve vlastním zájmu takové škody nečinil. Mimo škod na rybníku se také přísně zakazovalo lovení ryb bez povolení (tedy rybniční pytláctví) opět pod trestáním na statku i na hrdle. Z rybníků totiž měla vrchnost velký užitek. Proto jim již od 16. století věnovala náležitou pozornost. V 16. a 17. století byl důležitý umělý chov ryb v rybnících. Ten mohl být pro vrchnost výnosný, protože v této době se jedlo hodně ryb. Bylo to z toho důvodu, že rybí maso bylo levnější než jiné. Poddaným tak byly uloženy povinnosti, aby se o rybníky vzorně starali a v zimě aby prosekávali led.

 

 

19. a 20. Století

            Velký zlom ve vývoji myslivosti nastal po revoluci roku 1848. Feudální vrchnost sice byla zbavena některých výsad, ale stále vlastnila velké plochy pozemků a mohla výrazně ovlivňovat další vývoj myslivosti.

Roku 1849 byl vydán císařský patent, který spojil myslivost s vlastnictvím půdy – vlastník 115 ha souvislých pozemků na nich mohl provozovat myslivost. Obdobně přešlo právo myslivosti na pozemky občanů na území jedné katastrální obce a dalo tak základ honitbám. Hospodaření v honitbách bylo pro další vývoj naší myslivosti důležité – v tom je rozdíl od jiných států, kde se lov stal obecným právem.

V Dobré Vodě vznikla honitba v roce 1873, která byla pronajímána od velkostatku Křižanov. Ten zde také odkoupil budovu v bývalé škole, kde zřídil hájenku.

Zemský zákon o myslivosti pro Čechy byl vydán v roce 1886 (s doplňky platil do roku 1920). Pro Moravu byl obdobný zákon vydán až v roce1912.

Nicméně i v této době mohl myslivost vykonávat jen ten, kdo na to měl. Bylo nutné uhradit nemalý nájem honitby, stejně jako její provoz. Myslivost tak stále byla vyhrazena jen určitým vrstvám obyvatelstva.

Po vzniku Československé republiky 28. října 1918 se situace příliš nezměnila, tedy právo myslivosti bylo jen pro určité vrstvy společnosti. Navíc zákonodárství v tomto období bylo velmi roztříštěné – v Čechách stále platil zákon z roku 1866, na Moravě z roku 1875 a 1912, ve Slezsku z roku 1877, na Slovensku a Podkarpatské Rusi zákony z let 1871 a 1883.

Po Mnichovu v roce 1938 rozhodovali o české myslivosti okupanti a přizpůsobili její řízení organizační struktuře myslivosti nacistického Německa. Byla vydáno tzv. protektorátní vládní nařízení a myslivosti č. 127 a 128 z 31. března 1941. Na jeho území zbyla asi polovina stavů jelení zvěře, asi 40 % srnčí zvěře, dvě třetiny zajíců a 80 % bažantů.

Po ukončení II. světové války, v prvních dnech po osvobození (5. května 1945), byl vydán (kromě jiných) dekret prezidenta republiky o konfiskaci půdy Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů. Byla tak proveden pozemková reforma, kdy půdu získali lidé, kteří na ní do té doby pouze pracovali.

Dle zákona č. 225/47 o myslivosti z 18. prosince 1947 (v platnost vstoupil 1. ledna 1948) mohli myslivost vykonávat pouze vlastníci honiteb o výměře nad 200 ha nebo myslivecké společnosti (organizace, které si honitbu pronajímaly). Tak vzniklo MS také v Dobré Vodě, které založili Stanislav Sedláček, František Pařízek, Karel Malý, Bohumil Bárta, Rudolf Hamer, Jaroslav Badalík a František Bartůněk.

 

 

Současnost MS DRUŽBA Vídeň

            V roce 1979 vzniklo sdružení MS DRUŽBA Vídeň sloučením MS Dobrá Voda a MS Vídeň. Slučovací schůze se konala 17. 2. 1979 v kulturním domě v Dobré Vodě. Takto vzniklé sdružení mělo 24 členů, z toho 11 z bývalého MS Dobrá Voda a 13 z bývalého MS Vídeň. Výbor nového MS byl zvolen v tomto složení:

 

Předseda – Ladislav Trojan

Myslivecký hospodář – Jaromír Hammer

Místopředseda – Ladislav Křikava

Jednatel – Bohumil Klíma

Pokladník – Jaroslav Prudík

Členové výboru – Josef Vítek, Stanislav Sedlák, Stanislav Požár, Josef Hladík

 

            Honitba byla schválena rozhodnutím ONV Ždár nad Sázavou k 29. dubnu 1979. Její celková výměra činila 1605 ha, z toho zemědělské pozemky tvořily 1245 ha, lesní pozemky 313 ha a vodní pozemky 11 ha.

Právě od roku 1979 vede naše sdružení svoji kroniku. Jsou v ní zaznamenávány nejdůležitější události jako seznamy členů, počty odlovené zvěře, výdaje za krmivo a směsi, pořádané hony, schůze, zábavy, plesy a ,,Poslední leče“. Pakliže by měl někdo zájem o přesné počty a informace uvedené v této kronice, kontaktujte nás a my se pokusíme Vám co nejpřesněji odpovědět.

            Aktuální a podrobné informace o našem sdružení za loňský rok (počet členů, věkový průměr, …) naleznete v sekcích Současnost a Výbor MS.


 

Edice pramenů:

-        Zřízení Meziříčské. Artikulové k soudům vesnickým na panství Mezeříckým. AČ 23, s. 110-121, č. 205. Praha 1906.

 

Použitá literatura:

-        Andreska, Jiří – Andresková, Erika: Tisíc let myslivosti. Vimperk 1993.

-        Černý, Václav: Hospodářské instrukce. Přehled zemědělských dějin v době patrimonijního velkostatku v 15.-19. století. Praha 1930.

-        Červený, Jaroslav a kol.: Encyklopedie myslivosti. Praha 2004.

-        Kovařík, Jaromír: Tradice v myslivosti. Praha 1999.

-        Krofta, Kamil: Dějiny selského stavu. Přehled dějin selského stavu v Čechách a na Moravě. Praha 1949.

-        Mottl, Stanislav a kol.: Myslivecká příručka. Praha 1970.

-        Petráň, Josef: Dějiny hmotné kultury II/1. Praha 1995.

-        Petráň, Josef: Dějiny hmotné kultury II/2. Praha 1997.

-        Rakušan, Ctirad a kol.: Základy myslivosti. Praha 1979.

-        Štindl, Martin: Ve stínu a záři baroka (1620-1735). In: Velké Meziříčí v zrcadle dějin. Brno 2008.

 

Vypracovala: Mgr. Olga Zástěrová

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář